Proč se vydat na cestu? aneb o putování převážně nevážně!
Sedět doma už vás nebaví. Hádky ve Výměně manželek už nejsou, co bývaly. Zapnete tedy YouTube, abyste se alespoň pousmáli nad tím, jak někdo natočil svého opilého kamaráda, který skočil z pěti metrů do bazénu luxusního placáka. Zavadíte však o video, kde nějaký novodobý dobrodruh mluví o tom, jak se vydal na půlroční cestu někam po svých. Zatímco vypráví o tom, jak se mu mysl projasnila a tváří se u toho, jako zenový mistr, vy si kladete otázku, jak je možné, že si někdo leze půl roku po horách. Jak je možné, že nemusí chodit do trapné práce, jejíž náročnost vás i tentokrát dostala natolik, že vypnutí mysli u zapnuté televize je to jediné, co dnes večer zvládnete. Z nějakého morbidního důvodu se rozhodnete, že ty jeho řeči přeci jen snesete. Možná je to chyba. Zrovna dnes totiž v Prostřenu vaří ten jedinej týpek, co vám z celý tý party kulinářskýho komparsu nepřijde jako totální magor. Jenže pak si uvědomíte, že je moc normální, a tudíž dostane beztak málo bodů. Definitivně se tedy rozhodnete, že dnes budete koukat na chlapíka, co si půl roku neholil vousy, aby vypadal víc jak z románu D. Defoa.
Příběh skončí šťastně, náš chudý Robinson, co se točí kamerou za desítku, skončí svou pouť v bodě, který si vytyčil. Pár minut ještě něco povídá a už se vám objevují další nabídky na sledování videí podobných exotů. Brzy zjistíte, že těchto bláznů poslední dobou výrazně přibývá. Proč? Na to se vám pokusím nyní odpovědět.
Má první cesta směřovala na ostrov Krk v Chorvatsku. Vydal jsem se tam bez navigace, bez chytrého telefonu, bez pořádné mapy a sám. Při procházení okolo první kolony aut za městem, na mě z okének kde kdo pokřikoval s dotazem, kam jdu. To mě obtěžovalo jen do chvíle, než se zeptala sympatická blondýnka v Porsche cabriu. Krom několika mých žádostí o vodu to byl poslední rozhovor v češtině. Voda je mimochodem něco, o co budete na cestě žádat nejvíc. Je dobré se naučit toto slovíčko ve všech jazycích států, kterými půjdete.
Žádat o nocleh u někoho na zahradě je tak trochu pruda. Ovšem platit pokutu za nelegální přenocování někde u cesty, to je pruda ještě větší. Vždy jsem tedy nasadil brýle a s milým úsměvem prosil lidi o přespání. Docela pomáhá, když vypadáte hodně zničeně. Když tuhle komedii hrajete pořádně, lidé to ocení a občas vás nechají přespat třeba v garáži a vy tak nemusíte stavět stan. Mimochodem potvrzuji, že stan pro dvě dospělé osoby je ve skutečnosti pro jednu osobu a vaší krosnu. Pokud ovšem výrobci stanu počítají s tím, že druhá dospělá osoba obvykle mívá rozměry 80 x 40 x 25 cm, pak je vše v pořádku. Pakliže se s takovou osobou vydáte na cestu, počítejte s tím, že bude mít o něco kratší krok než vy. Na cestě by vás to mohlo nemile překvapit.
Asi třetí den si vzpomenete, že vám nemá kdo zalít kytky. Vy sice víte, že ty vaše suchem vytrénovaný pahýly se třemi lístečky vydrží nezalité celé čtyři týdny, ale to byste je museli zalít alespoň před odchodem z bytu, a ne před měsícem! Naštěstí vás to na cestě nebude moc trápit, protože budete řešit jiné starosti. Pokud jste ale doma nechali psa, puštěný plyn a zapomněli jste říct, že na odečet vody nikdo nemá zvonit, pak máte možná trochu problém. V opačném případě se ale pokuste vykašlat na záležitosti všedních dnů a ponořte se do právě probíhající duševní očisty.
Duševní očista se však velmi rychle může změnit na očistu kompletní. Jako když vám už čtvrtý den prší. Navíc vám místní se soucitnými pohledy říkají, že takové počasí tu dlouho nepamatují. V takových dnech se vám občas bude chtít u cesty ukázat palec nahoru. Jenže víte, že toto gesto by znamenalo, že jste to vzdal. Nicméně musíte být silní, protože lidé vám budou často zastavovat sami. I když jste totálně promočení a špinaví. Ono celkově budete potkávat lidi, kteří vám budou chtít pomoci, což vám cestu hodně zpříjemní. Jednou ve Slovinsku, když jsem se šel zeptat místních na cestu, tak mě nechtěli pustit bez toho, aniž bych ochutnal jejich domácí pálenku. V Rakousku jsem zas potkal milou babičku, co si chtěla potěžkat mojí krosnu. Poté, co ji nezvedla ze země, mi smutně odvětila, ať do Klagenfurtu nechodím, že po cestě zemřu. Věřte nebo ne, i to je psychická pomoc. Do cíle to ten den máte ještě dalších 30 kilometrů a vaše mysl se tak může plně otevřít a věnovat zajímavým myšlenkám. Například přijdete na to, že ve slově Klagenfurt není ani jedno písmeno dvakrát. Vidíte? Já vám říkal, že na cestě budete řešit jiné starosti než nezalité kytky. A víte, co je nejhorší? Že ta nejhnusnější trapná kytka, kterou máte doma už jen ze soucitu, protože vám ji daroval kamarád, tak ta jediná mrcha nezvadne. Takový je život.
Dost možná si také začnete povídat sami pro sebe. Určitě vás potěší zjištění, že sám sobě nejste až tak špatný společník. Většinou budete sám se sebou souhlasit. Výraz „jako bys mi mluvil z duše“ dostane úplně nový rozměr. Ovšem ne vždy váš vnitřní rozhovor probíhá v klidu. Zeptáte se sám sebe: „Uklidil sis ty doklady, když ti je vracel?“ A odvětíte si: „Ne, hodil jsem je ze skály, blbče“. Načež se stejně potřetí podíváte, jestli jsou doklady na místě. I potřetí tam jsou. „Jen jsem se ptal, jen jsem se ptal. Tak sorry, no. Jistota je jistota.“ omluvíte se sám sobě. Když následně zakopnete tak, že hrozí vymknutí kotníku, řeknete si tolik výrazů, že sám se sebou další půl hodinu radši nemluvíte vůbec. Naučit se mít rád sám sebe tak, jak radí kdejaká kniha o pozitivním myšlení, je na cestě určitě parádní úkol, který zvládnete. Cítíte, jak jste sám se sebou v pohodě. Jak si sám sebe vážíte. O to větší sranda je, když na pětistém kilometru sám sebe pošlete do prdele za to, že jste si opět špatně zavázal tkaničku.
Pro některé lidi jste výbornou atrakcí. Budou chtít vědět cíl vaší cesty a nad odpovědí se vždy upřímně zasmějí. Když někdy dojde řeč i na to, že po cestě jíte jen nevařenou zeleninu, ovoce a nějaké ty oříšky, tak vás začnou podezřívat, že si z nich děláte naopak srandu vy. Během putování jsem poměrně brzy zjistil, že konečný cíl cesty je lepší neříkat. Zpočátku je sice příjemné, že se s vámi chce každý bavit, nebo fotit, ale po pár dnech už vás stejně probíhající rozhovory začnou trochu zdržovat. Je tedy lepší uvádět pouze destinaci, která je vaše cílová právě ten den. I to ale často někoho překvapí.
Po nějaké době chození zjistíte, že svět za hranicemi ČR je celkem přívětivým místem. Ovšem dost často jen v případě, že máte stále ještě čím platit. Na cestě doporučuji nepřepočítávat ceny, většinou vám to zkazí náladu. Vylepšit vám ji může například zjištění, že obávaný tunel šel v pohodě projít a vám to zkrátilo cestu o desítky kilometrů. No, jednou si člověk možná trošku cvrnkne do trenek, když ho vytroubí náklaďák, ale i tak vám ta cesta přijde celkem bezpečná vzhledem k širokému nouzovému chodníku. Telefonní S.O.S. budka každých pár kroků je pak luxusem, který nemáte nikde jinde na cestě. Jinak k vyzkoušení tunelové akustiky všemi sprostými slovy, které vás napadnou, stačí tunel o délce necelých půl kilometru. Pokud tedy máte bohatou slovní zásobu zaměřenou na tento typ slovíček. Že nemáte? Po pár deštivých dnech na cestě ji budete mít, věřte mi.
Je celkem fajn, když na hranicích nemusíte čekat v koloně. To jsem ocenil například při mé druhé výpravě na kole do Athén. Kdesi v kopcích na hranici mezi Srbskem a Kosovem jsem si tak ušetřil několik hodin. Nikde na hranicích vás nekontrolují, což vás ovšem v cíli trochu zamrzí. Uvědomíte si, že ten zelený pytlíček jste si přeci jen mohli přibalit.
Určitě je dobré mít nějaké dny v rezervě. Ne vždy jde vše podle plánu. V Maďarsku se mi jedna paní rozhodla udělat z mého výletu trošku větší dobrodružství. Svým pádem z kola na to mé, chtěla vyzkoušet pevnost zadního výpletu. Ten ovšem není stavěný na sto třicet kilo bočního nárazu. Zatímco vám v jejím rodném jazyce něco s lítostí povídá, vy si ve vašem rodném jazyce procvičujete výrazy, které zde netřeba publikovat. Co se dá dělat. Jedete dál s odpojenými brzdami, osmičkou na zadním kole a s posedem, za který by se nemusel stydět ani ten namakanej chlapík z reklamy na hubnoucí vibrační přístroj. Ne na ten za pět tisíc, ani za tři tisíce, ale ten za tisícovku, když sakra zavoláte hned! Občas se prostě stane něco nečekaného a vy do cíle dojedete trochu déle, než jste plánovali. A nemyslete si, že při pěší cestě jste v pohodě. Nedáte si bacha a zakopnete tak blbě, že vás bolest donutí zařvat nějaké hodně zvučné slovíčko. Jako třeba… kopretina, nebo koťátko.
Do cíle dorazíte s puchýři, odřeninami a v kraťasech, které máte v pase stažené o dvě velikosti. I tak si připadáte vážně dobře. Dali jste to. Ten pocit vám vydrží ovšem jen nějaký čas. Za tři roky zvládne jít s vámi i vaše přítelkyně a na ještě náročnější cestu. Ale to už je zas na jiné povídání!
Autor článku: Jan Saska, hudební skladatel a cestovatel